Evropa

Afrika

Amerika

Asie

Antarktida

Austrálie

Zápisky z Maroka Vol.1 / 12.6.2012

Třítýdenní pobyt v Maroku je pro někoho sen a pro někoho noční můra. Já balancuji mezi oběma póly a stále doufám,že naleznu tu správnou rovnováhu. Před šesti lety jsem se vdala za Maročana a naše seznámení je skutečně pohádkový příběh. Realita je ovšem poněkud vyčerpávající a nebýt velké lásky, která mezi námi stále je, bylo by těžké překonat ty kulturní rozdíly, i když jsme oba nadmíru tolerantní a přizpůsobiví. V následujících článcích vám přiblížím Maroko, tak, jak ho vidím já. Tentokrát na trochu smutnou a možná příliš realistickou notu, ale příště už něco skutečně pěkného a inspirativního, slibuju!
 

Maroko je země plná paradoxů. Když jsem sem přijela před sedmi lety s růžovým přelivem a v kraťasech, byla jsem skutečným reflektorem ve tmě. Pobíhali okolo mě výrostci a pokřikovali "červená hlava", staří dědouškové a babičky si zhnuseně odplivávali nad mými odhalenými kotníky. Ženy v Rabatu, který znám z Maroka především, byly vesměs zahalené, mladé dívky už méně, ale přesto i z mladé generace čišela cudnost a ostych. Marakéš byl modernější, tam jsem šátky nepotkávala skoro vůbec už tehdy. Nastoupivší generace ve věku 18+ už je ovšem dneska úplně jiná. Maroko se změnilo skokem a já se nestačím divit. Zatímco já si halím vlasy, abych nesvítila do tmy svou platinovou blond, mladice svými ohony hrdě házejí a směle ukazují šíji. Zatímco já začínám sukněmi pod koleny a spíše pokračuji v kalhotách po kotníky a v bezforemných trikách a tunikách, slečny směle volí sukně nad kolena v neonových barvách, obtahují své tělo slimkami a přizpůsobují svůj vkus světovým módním trendům.
Žila jsem v domnění, že místní lidé jsou pokorní a bohabojní, dnes už si myslím, že berou islám podobně jako křesťané v Česku - co se mi hodí, to přijmu, co se nehodí, to přehlížím. Islám je skutečně mírumilovné náboženství a má v sobě spoustu krásných morálních zásad, které mě nepřestávají zajímat a okouzlovat. Věřila jsem tomu, že Maročané to berou vážně a žijí tak, jak ukazují okolí, ale dnes už vím, že na to kašlou. Mladá generace poslouchá francouzský rap, miluje hranolky a colu a nesnáší všechno tradiční, z pohledu náboženského je pak až na vyjímky zcela pokrytecká (před maminkou ne, za barákem ano).
Letos jsem přijela do Maroka především za tradiční marockou kuchyní, chutnými surovinami a nedotkutelnými tradicemi a našla jsem v lednici margarín a tavený sýr, obědvám výborný, leč z pohodlnosti ošizený kuskus, sprchuju se v maximálně chlorované vodě a místo tradiční berberskéí kabelky z kůže jsem si pořídila čínský fake longchampky za 4 eura.
Maroko je arabským jarem téměř netknuté, ale studenti zde denně demonstrují v podstatě za cokoliv, ovšem obejde se to vždy bez represí a mediálního odlasu, je to jen takové volání po lepší společnosti, kterého je třeba všude na světě. Měli jsme s manželem zato, že nastoupivší vláda dělá dobré reformy a pokouší se o skutečný blahobyt svého lidu, přičemž poučena ze všech špatných příkladů po světě to dělá lépe. Taková byla naše teorie, realita je však zcela odlišná. Místo, aby stavěli ekologicky, fušují tady v Salé jakési rychlostavby, v nichž budou stát byty miliony korun. Vybudovali v hlavní městě dva velké supermarkety, kde je dostání vše "hrozně" levně. A Maročani na to slyší, zapomínají na souky a jdou nakoupit do supráče, kašlou na domácí máslo a pořídí si levný margarín, nepotřebují tradiční ručně šitý kaftan nebo dželabu, když na sebe můžou hodit něco neonového ze Zary, nepůjdou ven ve špičatých pantoflích, když si můžou koupit Loubutinky a nenavoní se dřevitou vůní s charizmatickým oudovým základem, protože v parfumerii ve francouzké čtvrti mají luxusní parfémy od Kleina a tak.
Zdá se, že jediný člověk, který tady shání pohodlné špičaté kožené pantofle, jsem já, mimochodem ty z kozí kůže, které jsem pořídila před pár lety v rabatské medině, jsou velmi nedostatkovým zbožím a asi se jich nedočkám. Nosím na hlavě improvizovaný turban a okolo mě vlají vlasy místních žen, nedotýkám se na ulici svého muže, abych prokázala místním lidem respekt, a v tom potkám páreček do sebe zaklesnutých mladistvích. Sháním se po oudových vůní a všichni se mě pohrdavě ptají, proč nechci něco pořádného od Chanelu, pátrám po domácím arganu a ten nikde není - musela bych do 700 km vzdáleného Agadiru a asi si ho někde vyprosit, pokud bych nevzala zavděk tím turistickým. A tak jsem tady s nadsázkou možná tradičnější než tradicionalisti a muslimštější než muslimové, cítím se trochu opuštěná a hodně zklamaná. Královská země, která pro mě byla baštou tradičního života i se svým bordelem a nevzdělanými ale laskavými a velmi pohostinnými lidmi, se změnila v chudou zemičku zanesenou odpadky a fejky, plnou hlupáku, kteří hledí směrem k Evropě a neváží si rodinných receptů, kvalitně zpracovaných výrobků ani toho "podělanýho" čerstvýho džusu přímo z pomerančů.
Všechny zápisky z Maroka nebudou takové jako ty dnešní, je to opravdu země krásná, skvělá a vám všem má toho mnoho, co nabídnout, ale nemohla jsem si tohle memento odpustit, pláču nad zpackanou budoucností tohohle kusu Afriky, lidé jsou prostě nepoučitelní! A neodpustím si ještě jeden šokující zážitek.
Včera jsme cestou do místního yacht klubu potkali partičku 4 asi dvanácti- až šestnáctiletých děcek v čele s moderně oblečenou upatlanou holkou s velmi agresivním výrazem a obrovskými jizvami od nože po tvářích. Byla jsem z pohledu na ně úplně vyděšená, vůbec jsem v noci nemohla spát, i vám by bylo jasné, že tyhle děti by vás na místě klidně rozkuchali. V Salé jsou dvě chudinské čtvrti podobné indickým slumům, policisté u nich mají červený puntík, že tam jim jde o život. Když tudy jedete v noci autem a házejí na vás kamení, určitě nezastavujte, protože to by byla vaše poslední zastávka. Opravdu jsem se takovým strachům smála, manželovým obavám jsem se doslova vysmívala a tvrdohlavě trvala na tom, že s naší dcerou budu chodit do okolí na procházky, vždyť u nás taky můžete na ulici narazit na kriminálníka. Ale tohle je něco jiného, včera mi doslova zmrzla čelist. Ohlížím se teď přes rameno, kamkoliv jdu, schovávám nový stříbrný prstýnek, aby mi někdo na motorce neusekl ruku a neujel - taková tu koluje nejnovější historka (Chlápek měl nehodu na motorce a když mu v nemocnici chtěli svlíknout oblečení, našli pod budnou useknutou ruku, na které byly prsteny a náramky. Takové přepadení chce jen pár sekund a hodně silný žaludek, myslím!). Všechny americké černošské gangy mi najednou připadají jako zábavné partičky kamarádů, které hezky zpívají a do toho se sexy vlní. Tohle byla vážně brutální realita - děti prý jedou v nějakém psychiatrickém léku, který se prodává jen na předpis a když ho nemají, jsou ještě agresivnější. I když je tu škola povinná, nemají vzdělání a mezi sebou se nebojí vytáhnout nože, mají drsný výraz s neskrývanou nenávistí v očích a když je potkáte, nebudete si držet jen kabelku, ale budete mít strach o všechno, co je vám milé. Situace je aktuálně pravděpodobně neřešitelná a lidi ve slumech bude třeba časem nějak vzdělat a předělat. Od včerejška ale už pro mě žádný rap nebude jen taková písnička, rapeři z chudinských čtvrtí ze Salé jsou totiž světově proslulí, a pokud ucítíte z jejich písní nenávist, psychopatii a zoufalství, ačkoliv neporozumíte, věřte, je to doopravdy.

AMV