Evropa

Afrika

Amerika

Asie

Antarktida

Austrálie

Zápisky z Maroka Vol.3: Nepřestávám se divit (obrazem) / 21.6.2012

Během svého třítýdenního pobytu jsem pořídila několik trapných snímků, nad kterými buď "zůstane rozum stát", nebo vás pobaví anebo možná překvapí. Co se týká mě, já se každý den nepřestávám divit, a tak bych trochu toho divení ráda zprostředkovala i vám. Tentokrát obrazem a potom teprve slovem.


Svou doposud nejvtipnější fotografii jsem pořídila v rabatské zoo. Kdybyste ji náhodou neviděli, je to žirafa schovaná za stromem. Zoo v Rabatu je maličká, ale opravdu pěkná, trochu jiná, než jsme zvyklí, na oko sušší a hladovější, vše je však krásně upravené a sladěné a narozdíl od jiných podniků zde, to má i systém. Hrozně se mi líbil výběh pro rodiny! Půjdete-li okolo žiraf a slonů dál a dál, najdete plácek, kde jsou lavice a stoly a přišedší rodinky si zde mohou udělat piknik. Místo se s nadcházejícím časem oběda plnilo a plnilo, až bylo úplně přeplněné - nebyly to však tři stoly s lavicemi, bylo jich tam asi třicet. Přijde mi to jako skvělý marketingový tah, protože marocké rodinky o takový výběh pravděpodobně dost stojí a nevadí jim ani vstupné 50 dirhamů za osobu. Já jsem popravdě jen litovala, že my máme v plánu oběd v restauraci, ráda bych se také zapojila do čilého piknikového ruchu.

Ještě jedna zoo fotka patří gazelám. Z našeho pohledu zcela nezajímavé zvířátko, by vás mohlo zaujmout ve chvíli, kdy přijdete do milostného kontaktu s Maročanem. Vedle miláčka či játříčka (ano skutečně má na mysli malé játro) vás totiž může milostně nazvat právě i gazelou a to ve smyslu vaší ženské krásy. Nevím, kde k tomu přirovnání či metafoře přišli, protože ladné zvíře to je, ale spanilé či krásou oplývající? Kdo by se chtěl cítit krásný jako africký tlustý kamzík?

Další fotkou bych ráda věnovala tichou vzpomínku našemu obědu v městečku Bouznika. Bylo to vynikající! Mleté maso, jehněčí a játra, to vše grilované, k tomu hranolky ze skutečných brambor a vynikající místní bílý chleba. A takhle vypadá stůl, když ho opustí Maročané po jídle. Před sedmi lety bych si myslela, že ti lidi, co tam jedli, jsou fakt prasata, ale to místo vlevo dole bylo moje. I já jsem se naučila vychutnávat místní pokrmy rukama a neofrňovat se nad každým mlasknutím a srknutím. Mimochodem bez srkání se marockého čaje nenapijete - musí se pít vážně horký a spálené chuťové buňky vám žádnou informaci o chuti nepředají. Jako výsledek mého obžerství si odsud odvážím pár kilo navíc a skoro všechny sukně a trika pokecané něčím mastným. Zatímco moji spolustolovníci dojí, umyjí ruce a zůstávají čistí, já mám stopy všude, a tak jsem tentokrát vyhrála cenu Čuník roku já.

Tuhle fotku jsem pořídila v nekropoli Chellah, je to, dámy a pánové, SCHOD. Možná nic výjimečného pro nás Evropany, ale chtěla jsem se tím dostat k tomu, že kdekoliv je tady trochu vyšší chodník, obrubník či schod, najdete tam také jakýs takýs bezbariérový přístup. Vzhledem ke kontextu země, která má tolik chudých lidí a pravděpodobně by se mohla zabývat důležitějšími detaily, si myslím, že je to velmi osvícené a prozíravé, a smekám. S ohledem na tuto oblast bych ještě ráda dodala, že prý i ten největší bastard, když uvidí slepce nebo jiného podobně postiženého člověka, přeběhne ulici, přeskočí příkop, rozláme při změsilém přeskoku plot, jen aby slepci pomohl přejít frekventovanou silnici. Viděno na vlastní oči! A že ten recepční skutečně bastard byl. WOW!

Kdo tuší o Maroku trochu více, pozná kozu na arganovém stromě. Dříve jsem mezi své přátele šířila myšlenku, že kozy arganový oříšek spapají a pak ho vykadí a z toho vykakaného zbytku se dělá arganový olej. Pravda je taková, že kozy na stromě získají mnohem více živin než v okolní pustině, odkousají takový tuhý obal a oříšek, který třeba ještě oloupat a semena rozemlít, vyplivnou. Tyhle kozy jsme potkali v arganové oblasti mezi Essaouirou a Marakéšem a hlídal si je místní pěstitel, asi aby posbíral, co bylo vyplivnuto - zvláštní práce, čekat celý den na to, co vyplivne koza. Více o arganu v našem článku ZDE.

Jak už jsem někde psala, Maroko je země plná paradoxů. Na jednu stranu jsou například pláže v Salé a v Rabatu tak zabordelené, že pro samé papírky a kelímky není kam šlápnout a na druhou stranu obchodníci v Essaouiře zrecyklují obal od prášku na praní nebo Veselou krávu a udělají z toho kabelku pro turisty. Vedle těch krásných proutěných košů to ale spíše vypadá trochu jako vtip, i když recyklace dnes v módě dost letí, Veselou krávu bych si na rameno nepověsila.

A nyní už téma, čím se živí racci. Můj pohled na tohoto ptáka se během pětihodinového pobytu v Essaouiře obrátil o 360 stupňů. Nejprve jsem v restauraci u moře poslouchala jeho chechot a turisticky si říkala, jakéto krásné zvokomalebné pozadí k těm tříštícím se vlnám a vůbec. Pak jsem si ptákoše fotila na hradbách, nechávali se unášet větrem a dotvářeli místní neskutečně divokou a malebnou atmosféru - mám několik desítek fotek racků s mořem. Potřetí jsem potkala racka, když pokálel úplně čerstvě natřenou bílou lavičku, a že ten bobek nebyl nejmenší. Pak už jsme jim doslova byli nuceni čelit v přístavu, jak vidíte na obrázku, byly jich tam mraky. Prodavači ryb ty "mrchy všežravý" odháněli oranžovou tyčí a tenhle chlapík už se útoku racka na svou vykuchanou rybu ani nebránil, zbytek pravděpodobně čeká, kde co upadne. Naposledy mi racek nechtěně zapózoval na fotce celé Essaouiry od rybího trhu, byl nafoukaný a měl mě úplně na háku, a tak se z krásné a zvukomalebné kulisy během pěti hodin pro mě stal essaouirský racek vyčůraným ptákem, který ví co chce, celý den se jen chechtá, žrádlo mu pomalu samo létá do huby a nechává se hodinu za hodinou unášet větrem - jaká pěkná představa o životě.

A teď zase zpět k něčemu přízemnímu. Zatímco v Rabatu a v Salé jsme dětské hřiště hledali jen obtížně, cesta do Marakéše jimi byla přímo lemovaná, a jakými parádními. Každá benzínka měla své a my jsme jen porovnávali, která houpačka je lepší a tak. Na pláži v Essaouiře pak takovéto obyčejné hřišťátko bylo zpoplatněné jako lunapark - na čem všem se dá vydělat, že? Fotka, kterou vidíte, je z jednoho dálničního a je to trochu příklad místní skvělé organizace práce a praktičnosti Maročanů, chybu pravděpodobně na první pohled odhalí jen zkušený rodič, a proto ve zkratce i pro ostatní. Na tomhle slonoptákopsovi se dítě nezhoupne, protože by si buď vrazilo do hlavy plotovou plaňku, odřelo si nohy nebo narazilo záda. Chtělo by to asi posunout obrubník!

Předposlední snímek se týká něčeho, čím je Maroko mezi arabskými zeměmi skutečně unikátní, festivalů. Právě červen je zde rájem pro festivalové fanoušky. V Essaouiře aktuálně probíhá15. ročník hudebního festivalu Gnawa, minulý týden byl v nekropoli Chellah třídenní jazzový festival a o víkendu v rámci kravaťáckého festivalu světské hudby ve Fézu navštívila Maroko i sama Björk. A tím výčet nekončí, koncem května byl zcela zdarma v Rabatu festival Mawazin, kde zahráli třeba Škorpióni a vyhlášený Marakéšský filmový festival snad ani netřeba zmiňovat. Vláda opět vsadila na tu pravou kartu a našla pro své potenciální turisty vedle golfu něco nového, co se v jiné zemi jen tak nevidí. Tenhle plakát je k festivalu Gnawa k Essaouiře a je dle mého názoru neskutečně povedený. Je to opět paradox, na jednom místě vidíte unudlané a ušmudlané malé otrhánky, kteří somrují snídani, a když popojedete o 300 km dál, dělníci tu staví luxusní železnou scénu na pláži a okolo jezdí miliony kitesurfů. Maročani si neumějí zorganizovat dobře chod kavárny ani restaurace, ale po Essaouiře pobíhají muži s obrovskými vozíky s nápisem Oficiální transport festivalu Gnawa a vozí po nepřístupných ulicích přišedším muzikantům jejich kufry a nástroje. Prostě nepřestávám se divit.

Poslední fotkou bych se ráda rozčílila nad nebetyčně špatným servisem v některých turistických zařízeních. Otázka zní, co dělají tři recepční v Grand hotelu v centrum Marakéše ve čtvrt na osm ráno? Spí na přilehlých pohovkách! O Grand hotelu Tazi, který má bazén, restauraci a polohu přímo u náměstí Jama El Fna bych tu mohla napsat celý referát. Bylo by to asi o tom, jak jsme za plněnou placku o průměru 5 cm s masem na sladko zaplatili 250 Kč, jak jsme v pokoji potkali šváby, jak jsou ti recepční hrozně milí a ochotní a jak mě manažer poslala do háje, když jsem si stěžovala na servis, a za trest nám nechal uklidit pokoj, který jsme chtěli mít neuklizený. Kapitoly o hluku na ulici, nemožných oknech a špatných mapách z recepce jinak nechám spát, to už je na delší povídání.

AMV