Evropa

Afrika

Amerika

Asie

Antarktida

Austrálie

Rumunský Fagaraš: Maturita vysokohorské turistiky Vol 3 / 13.5.2013


Pereme-li se s časem zapsaným ve tváři, ve vráskách odrážejících úsměv radosti, ale i starosti, pak vráskám času, které proměňují přírodu, se všichni obdivujeme. Fagaraš je pro mě jednou z těch nejkrásnějších vrásek, které jsem kdy spatřila a zažila.

Travnaté pláně poseté stády ovcí nebo obnažené skály ve dvou, dvou a půl tisících metrech vám po upoceném trmácení nabídnou zaslouženou odměnu v podobě pohledů. Pohledů do dálky i hloubky, které namůžete zažít opravdově – intenzivně, pokud se do výšek nevyšplháte… Při přechodu Fagaraše budete obdivovat horská jezera nebo vodopády, která vám poskytnou nejen krásný vizuální, ale i očistný a, pravda, ledový zážitek. Moje líčení zážitku z rumunské přírody zní asi pateticky a těžko dokáže zprostředkovat osobní zážitek, ale věřte, že je úchvatné sedět na srázu a vstřebávat teď a tady všechnu tu krásu. Nebudu předstírat, že týdenní pochod přes zhruba 70km hřeben se 17 kg na zádech byla selanka, při které jsme si jen prozpěvovali do kroku. Některé výstupy jsem absolvovala s očima zapíchnutýma na paty člověka přede mnou a jediné, na co jsem se zvládla soustředit, byl rytmus mého dechu. Především jeden úsek hraničící s horolezectvím, kdy jsme byli nuceni spouštět krosny na lanech v několikametrových skalnatých tunelech. Spouštět se po řetězech ukotvených ve skále a důvěřovat jim, bylo pro mě velkým a náročným zážitkem. To je ale na horách vyžadujících po člověku jistou dávku fyzického překonávání se a soustředění úžasný! Totální bezmyšlenkovitost, vyčištěná hlava, prožitek vlastního těla, kdy cítíte svaly, které o sobě už nějaký ten pátek nedaly znát.
 

Štěká, bečí, bručí

Pokud má být mé rumunské vyprávění jakžtakž úplné, nesmím zapomenout zmínit naše zážitky se zvířátky, na které zde pravděpodobně narazí všichni trekaři. Stáda ovcí jsou takovou milou podívanou, kterou ovšem vždy doprovází více či méně agresivní pastevečtí psi. Pokud vám tedy stádo zkříží cestu, doporučuji si to zamířit rovnou k bačovi, v jehož blízkosti vás nebudou psi pokládat za nebezpečí a pokud cigaretkou baču uplatíte, máte bezpečný průchod zajištěn. Když jsme se ocitli v situaci, že po bačovi ani vidu ani slechu, jako nejlepší taktika se nám osvědčilo sešikování (silnější pohlaví na začátku a na konci šiku) a trekové hole v pohotovosti. Doporučuje se připravit si i nějaký ten kámen na případný útok, o čemž jsme naštěstí jen četli, a tak se nám í potvrdilo, že pes, který štěká, nekouše. Jistí jsme si tím ale často nebyli.
Jednou z možných nástrah rumunské přírody je i medvěd, kterého z Čech známe už jen ze zoologických zahrad. Na hřebeni Fagaraše je možnost, že se potkáte s medvědem, minimální. S klesající nadmořskou výškou se ovšem tato pravděpodobnost zvyšuje. Poslední den našeho plánovaného přechodu pohoří jsme nezvolili zcela ideální trasu pro sestup do vesnice Plaiul Foii a velké zdržení zapříčiněné několikakilometrovou „zkratkou“ přes polomy nás přinutilo se utábořit v lese. Jako správně informovaní výletníci jsme udělali základní protimedvědí opatření a zavěsili jsme jídlo a odpadky asi 50m od stanů (doporučuje se 100m). Večer se nachýlil a tak jsme zalezli do stanů a těšili se na zasloužený odpočinek. Neuběhly ani dvě minuty po tom, co jsme si ze stanu do stanu poslali přání dobré noci, když se za stanem začalo ozývat podezřelé praskání a funění. Jednou ze zaručených technik, jak vystrašit plachého medvěda, je prý promluvit klidným a hlubokým hlasem. „Jaromíre, jseš to ty?“ ozvalo se tedy z našeho stanu. Pak už jen medvěd zabručel, zakníkal a pelášil pryč. Byl plachý, naštěstí!
 
Medvěd, kopce, upocená trička, ledová koupel, západ slunce, Ursus, večeře z ešusu… zážitků je spoustu díky krásnému počasí (bouřku jsme viděli jen z dálky), úchvatným přírodním scenériím, díky vám kamarádi – Luďku, Zuzko, Jaromíre!
 

Text: Jana Nuslauerová, Foto: Luděk Machalíček, Jaromír Šeps