Zima: Jak se přirozeně stravovat a jak BÝT

Fenomén barefoot

Proč chodit naboso? Proč to dopřát i vašim dětem?

Recenze: Tichý dech Jana Trachty / 14.4.2014

V podstatě za jeden den a doslova jedním dechem jsem  přečetla knihu mladého lékaře Jana Trachty Tichý dech - zápisky z několika misí organizace Lékaři bez hranic.

Bylo to tak přirozené, tohle číst, že je vlastně velmi těžké o tom psát. Miluju cestopisy a miluju obyčejné i pohnuté životy lidí, kteří mají zajímavé povolání, ať už je to veterinář James Herriot na anglickém venkově nebo český lékař na misích v Africe.
Jde o velmi osobní výpověď, která nic neskrývá a line se vám hlavou jako vyprávění vašeho kamaráda, které si nakonec zachováte v  hlavě jen v důležitých bodech, protože jste ho během výkladu v podstatě prožívali s ním.
Mladý nezadaný chlap s patřičně dobrým vzděláním českého lékaře po 4 letech strávených v Motole jako dětský chirurg, odjíždí na dávný popud přítele z cest, Šimona Pánka, na svou první misi s organizací Lékaři bez hranic.Jedná se o Kongo a jeho mise trvá 3 měsíce.
Nejenže zpočátku velmi intenzivně prožívá zcela jiné prostředí, naprostý nedostatek materiálu i totální vyčerpání, ale také naráží na vlastní profesní hranice, které musí dnes a denně překračovat, jak název této humanitární organizace fracouzského původu napovídá. Po třech týdnech v malé městské nemocnici v Pwetu, kde se setká vedle nedostatečné vybavenosti nemocnice i s neochotou personálu, který je svým laxním způsobem schopen nechat umřít dítě jen proto, že lékárna byla zamčená a nemohli najít klíče, se Jan přesunuje do horské nemocnice v Kalonge. Zde je vedle Lékařů bez hranic naopak i velmi schopný "support" od personálu místního, který je na všech misích vždy ve většině.
Jan čtivě, na lékaře s nebývalými emocemi a přiznáním vlastních selhání a mezí, popisuje nejen svou první misi v Kalonge, ale i další v Kongu po několika letech z území válečného konfliktu Rutshuru v oblasti Severní Kivu, kde stráví tentokrát 6 týdů. Zde je práce spíš než intimně beznadějná či plná nepatrných vítězství, podobná nekonečné směně plné popálenin a střelných a sečných zranění.
Vedle atmosféry, emocí i vztahů mezi jednotlivými účastníky misí Jan popisuje lidskost lékařů a nelidskost konfliktů, ve kterých musí jako léčivý element zasahovat. S velkým respektem a vřelostí popisuje také charakter Konžanů, jejich vytrvalost, soudržnost a přátelskost a zcela jiné priority, na něž v Evropě nejsme zvyklí.
Poslední část knihy se věnuje 3 týdnům na Haiti, které v roce 2010 strávil Jan místní pomocí v totálně rozbořenéma zoufalém Port au Prince ihned po jednom z nejničivějších zemětřesení historie lidstva.
Vzhledem k emotivnosti a autentičnosti knihy si nemohu odspustit několik důležitých citací.
Na s. 113 Jan odpovídá na otázku, jakým způsobem se člověk stane humanitárním pracovníkem na plný úvazek a jestli to vůbec lze:
"... Nic není úplně bez rizika, ale mívám-li dnes nějaké obavy, opadnou zpravidla s nástupem do letadla. Pak už se věci dějí do velké míry nezávisle na mně. a nemá cenu příliš kalkulovat... Po návratu domů se časoprostor opět smrskne do svých běžných rozměrů a ty jsou pak některým navrátilcům natolik těsné, že po pár týdnech znovu balí batoh a nechávají se vystřelit zpátky do adrenalinového světa misí. Takhle to jde pár let, ale mám dojem že nakonec i ty nejsilnější zážitky z pracovních cest začnou člověku do jisté míry zevšedňovat -  a takhle nějak se rodí profesionální humanitární pracovník.
Adrenalin se vyplavuje méně, opatrnosti a zodpovědnosti za ostatní přibývá a život na misi se zvolna stává stejně rutinní a těžkou prací, jako je zaměstnání v jakékoliv kanceláři nebo kterékoliv nemocnici v Evropě..."

Na straně 138 popisuje, v rámci svého návratu do oblasti, situaci, kdy chtěl navštívit svého šťastně uzdraveného pacienta a jak se vedle zcela jiných priorit v případě nemocných a jejich ošetření, musí vyrovnávat i s faktem, že pacienta zkrátka ošetří  a musí skousnou svůj zvyk být za něj zodopovědný:
"Tohle je na misích MSF nepříjemné. Nemůžu sledovat svoje pacienty tak, jak by si to zasloužili, a často nevidím konečný výsledek naší práce, protože musím odjet zpátky do Evropy nebo se pacienti ztratí v kraji, kde neexistují jména ulic ani čísla domů a lidé se znají jenom podle jména a pověsti. "
Poslední citací, která v této recenzi nesmí chybět je motivace, pro kterou začal Jan knihu Tichý dech psát, nejenže kamarádi neměli u piva potřebu poslouchat, kde a jak koho ošetřil, protože to bylo zcela mimo jejich realitu, ale navíc potřeboval sám sebe uzemnit v realitě, kterou žil. V neposlední řadě ale na straně 159 píše toto:
"Dostal jsem například chuť ukázat lékaře - v tomhle případě chirurga - jako člověka z masa a kostí, plného nepřiznaných slabostí, který nevládne žádným zvláštním poznáním ani moudrostí, jak si snad někteří laici, ale hlavně sami lékaři mohou myslet. Už mě nebavilo číst paměti významných lékařů, kteří suchopárně líčí, jak nikdy neuhnuli z cesty, bojovali jako lvi za zdraví svých pacientů a stali se postupně ikonami, jež zosobňují integritu morálky a nevšedního poslání. Nelíbí se mi takové obrazy protože nejsou úplné.
Chtěl jsem zpochybnit jakoukoliv nadřazenost lékařského povolání, které rozhodně neplodí automaticky lidi se silnějším charakterem nebo schopností porozumět lidskému utrpení a smrti. Jestliže má lékařské povolání jakoukoliv auru výjimečnosti, pak já na ni nevěřím."

Text: AMV, foto: krajane.net, srovname.cz