Recenze: Tomáš Šebek, Mise Afghánistán

Zima: Jak se přirozeně stravovat a jak BÝT

Proti proudu / 13.5.2014


Není to tak dávno, co jsme žili v Praze. V moderním bytě v residenčním bydlení, který ale nebyl pohodlný a vůbec se v něm nedalo vytvořit útulné prostředí. Začali jsme plánovat přesun na venkov, do přírody, klidu, čistoty. "Romantické představy", takový byl komentář jednoho přírodního stavitele.

Povedlo se to v loňském roce, po měsících plných frustrace a vyčerpání, vzteku i bezmoci. Pozemky drahé, malé a absolutně nevyhovující, v nás rostl pocit nemožnosti (především finanční) a rychle ubíhající čas nás donutil i k šíleně provizornímu řešení – zakoupení jurty.
Aby toho životního stresu nebylo málo, objevilo se vytoužené těhotenství, doprovázené dvěma měsíci krutých nevolností - adrenalin na maximum!
 
Ale povedlo se to, na poslední chvíli. Našel se pozemek s chatou za “slušnou” cenu, banky vyšly vstříc s půjčkou – naštěstí nebyla potřeba hypotéka a i tato půjčka je v současné chvíli pro nás těžkým břemenem. Co chci ale tímto dramatickým úvodem naznačit – realizace snů je často doprovázena tvrdým přistáním na ... (doplňte podle svého).
 
Odcházeli jsme jako vegetariáni zvyklí nakupovat v bioobchodech a na trzích. Po několika dnech v novém bydlišti, s místní samoobsluhou kvalitativně připomínající nádražní hospody, s nemožností si vařit (nebylo kde a na čem) a už vůbec ne koupit kvalitní suroviny, jsme byli rádi za bílé pečivo, anglickou slaninu a levný sýr.
Úroveň bydlení na tom byla mnohem hůře. Central Park Praha si sice na luxusní bydlení jen hrál, ale tady neexistovala toaleta, koupelna, teplá voda, již zmíněná kuchyň. Podivný odér nevětraných místností a zašlých materiálů byl všudypřítomný. Naštěstí alespoň ty nevolnosti již přešly.

Nebylo možné zajít si na jídlo nebo do kavárny, koupit cokoliv potřebného během chvilky. Pralo se v ruce, nádobí mylo ve škopku a popis procesu mytí těla raději vynechám. A k tomu všemu rostoucí břicho.
 
Kdovíkam utekly vzletné myšlenky, snění a dokonce i dříve obhajované přírodní stavební postupy. Bylo nutné jednat rychle, při omezených nákladech a praktických znalostech. Najednou jsme spadli z vyhlídky v korunách stromů na prašnou zem. A co teď? Jak se chovat? Jak se rozhodovat? Nechat se hnát kolotočem rekonstrukce, anebo vše důkladně promýšlet a hledat alternativní a hlavně ekologické řešení? Vyhrála první varianta. Slovní zásoba mého muže grafika, který trávil většinu času u počítače, se zúžila na beton, maltu, dlaždice, metr a nespočet neslušných výrazů.
Má fyzická aktivita oproti netěhotenskému období vzrostla o 200%. Spěch a nejistota při práci, nefungující řemeslníci a bankovní konto blížící se nule celou situaci o moc nezlepšovalo. Knihy o přírodním stavitelství a permakulturní zahradě ležely v koutě hned vedle těch o přirozeném porodu a neuvěřitelné mysli novorozence. Nebyl na ně čas ani energie. Vše běželo tady a teď, bylo nutné činit ukvapená rozhodnutí a hlavně se z toho všeho nezbláznit.

To základní se stihlo, domácí porod vyšel na výbornou a naše dítě je naprosto božské. Na konferenčním stolku vedle pohovky leží ale předmět, ze kterého nám opět vstávají vlasy na hlavě. Blok s poznámkami, dalšími kroky, které je potřeba při rekonstrukci udělat. Fáze vzteklosti stále pokračuje, jen se mění odrazové můstky. Ten očekávaný klid a pohoda se jaksi nedostavují, a pokud zázrakem ano, pak nemají dlouhého trvání. Stále se připomínající téma financí, jejich získání, stanovené hodinové sazby, kterou jen tak někdo nerespektuje – a zároveň veliká nechuť cokoliv podobného řešit a svádět argumentační bitvy s profesionálními manažery.
A tak se na závěr dostávám k myšlence – za jakých okolností je možný přesun z města na venkov, s heslem “klid, pohoda a čistota”, tak aby tolik nebolel? Možná by nebylo od věci na všech přírodně laděných seminářích zdůraznit, že člověku hrozí likvidace dobré nálady a nadšení a že se musí obrnit obří trpělivostí.
 

text: Veronika Alexová