blabla
baner_podzim-01.jpg

Syndrom chaotické babičky / 25.5.2014

Jsou babičky takové a makové, každopádně ve chvíli, kdy se vám narodí dítě, pochopíte, že se něco děje. Stává se to u prvních vnoučat nebo u babiček, které s vaším dítětem tráví hodně času a je to hodně, hodně divný.

 

Být mámou je věc jedna – někdo se zalije štěstím a láskou, někdo na to jen tak kouká a pocity se dostavují postupně. Důležitý je však většinou silný pocit zodpovědnosti, strach a v případě prvních dětí i dočasná panika. Ovšem první úsměvy, objetí a polibky vám tohle všechno vrátí.

Ale co se stalo s mou mamkou po tom, co se jí narodila první vnučka, na to jsem koukala s řádným kroucením hlavou. Čekala jsem zkušené rady a jistou ruku při ošetřování miminka a dočkala jsem se ještě větší nejistoty, než kterou jsem trpěla já sama… což mě v konečné důsledku samozřejmě znejisťovalo ještě víc. V přítomnosti dítěte novopečená babička obvykle dočasně ohluchla – původně jsem myslela, že mě jen úmyslně ignoruje a pořádně jsem jí za to nakládala, ale pozorováním situace jsem časem pochopila, že její mozek se zalil nějakým hormonem, který jí dovoluje soustředit se pouze na miminko/ dítě.

Když mi kdysi kamarádky vyprávěly, že z dovolené s babičkou děti přijíždějí spálené od sluníčka, odřené a rozmazlené v jídle, říkala jsem si, jak ti paličatí starší ignorují přání svých dětí, jak nakládat s jejich dětmi – myslí si, že jsou lepší, že mají víc zkušeností, že je jen tak někdo nepřechytračí. S vlastní zkušeností jsem pochopila, že v babičkovském věku kapacita mozku spojená s péčí o vnouče je natolik omezená, že se soustředí pouze na lásku, podstrojování a pohodu dítěte bez pláče a křiku. Je to jakési zatmění, které nemizí a nemizí. Měla ho i moje babička, proto jsem ji tolik milovala.

Moje mamka se totiž od mého dětství starala o zajištění rodiny a od školních let mě vychovávala převážně babička. Dávala mi, co jsem si zamanula, vařila podle chuti, dělala mi snídani i večeři, v noci ke mně vstávala, když jsem se bála jít na záchod nebo měla žízeň, od rána si se mnou hrála, a to až do mých -nácti – fakt hustý. Udělala prostě ze mě šťastné a spokojené dítě. Jak při tom bylo mojí mámě, netuším, každopádně s její šťastnou povahou vím, že ona to ani neřeší.

Jenže já to řeším. Moje mamka zazvoní u hlavních dveří, vrhne se na dítě a mě ani nepozdraví (slyšela jsem, že toto je jev u babičkovské lásky běžný), poté předá dárky, a aniž by se převlékla, dala si kafe a udělala si pohodlí, už běží stavět hrad, přečíst knihu nebo obléknout kalhoty, se kterými ta „zlá máma“ nechtěla pomoct. Po dvou hodinách už vysíleně kouká do blba a stále trpělivě odpovídá na všechny zbytečné a hloupoučké dětské otázky. Uvaří oběd, krmení většinou nezvládne a odchází do vedlejšího pokoje – protože naše dcera je v tomto ohledu specificky nespolupracující. Brečí a vzteká se a čílí se a na to babičky mají slabé nervy. Ty rodičovské jsou taky v tenzi, ale chceme-li z nich mít slušné lidi, v některých bodech povolit nemůžeme. Zato babička vyřeší každý vztek, pláč a vzpouru domluvou a aniž by si všimla, stává se rukojmí naší dcery. Fyzicky to vypadá asi tak, že jen poplašeně lítá, všechno podává a nosí a na všechno přistupuje. Často si říkám, kde je ta moje přísná máma, která byla tolik zásadová a měla jasná pravidla ve všem?

Myslela jsem si, že touhle hormonální explozí trpím jen já, respektive moje rodina, ale pak nás navštívila mámina kamarádka se snachou a vnučkou a bylo to úplně stejný. Malá řekla „chci TOHLE A TOHLE“, babička se rozběhla pro TOHLE, matka řekla: „nikam nechoď, TOHLE nepotřebuje.“, babička se na pár kroků vrátila, a když uviděla, jak vnučka natahuje, se zatměním se pro TOHLE, křiku snachy nedbaje, rozběhla už definitivně. Musela jsem se smát, neslyšela, neviděla, jen chtěla utišit pláč své holčičky, bylo jí jedno, jak vypadá, kdo jí za to seřve, hlavně když se to dítě zklidní a zas mu bude dobře.

Bavila jsem se o tom s několika přítelkyněmi, některé to samozřejmě nepřiznají, ale ty, co mají své maminky/ tchyně blízko, vědí své. Babičky jsou schopné častých výmyslů a slibů, jen aby dítě bylo dobře naložené a šťastné. Na babičky se musí občas houknout, aby slyšely (a to skutečně jen SLYŠELY,  ne poslechly) to, co po nich žádáte.
Za necelé 4 roky jsem se ještě nenaučila, jak jinak upoutat pozornost mé mamky, když jí podobnou důležitou informaci potřebuji zafixovat do hlavy včetně výchovných prvků pro následující chvíle, než křikem či důrazným slovem.Připadám si jak nevětší semetrika pod sluncem a tohle „zdůrazňování“ směrem k mojí milované mámě mi vážně trhá srdce. Ale tohle je zase můj hormonální pochod a moje zatmění - říct všechno, než žezlo zodpovědnosti předám někomu jinému, abych měla klid a čisté svědomí.
Máte Vy nějakou radu? Je i Vaše babička postižena chaotickým syndromem pobíhání okolo vnoučete na vnoučecí povely?

text: AMV