Fenomén barefoot

Proč chodit naboso? Proč to dopřát i vašim dětem?

Zima: Jak se přirozeně stravovat a jak BÝT

Recenze: Literární večer Obnaženi 2014 Bezčasí / 15.8.2014


Pár čtení už jsem absolvovala, především v kavárně fra, kam už chodím celkem pravidelně, i když ne vždy jsem stoprocentně nadšená. Všeobecně preferuji prózu před poezií a tak mě nesmírně zajímalo, jak se organizátoři festivalu Obnaženi poperou s dramaturgií večera, který pořádají poprvé. Rozhodně jsem nebyla zklamaná, ba co víc, byla jsem ohromně nadšená.
 

O dramaturgii se postaral Pepa Šporgy a sám svým čtením večer zahájil. Naprosto ideálně navíc zvolil jako doprovodný zvuk didgeridoo, které v podobě improvizace Lukáše Pilnaje přesně podkreslilo atmosféru "Bezčasí". Pár Šporgyho krátkých textů výborně uvedlo celý koncept, následovaly ukázky z díla Josefa Märce. Znám ho především jako svého gymnaziálního profesora Češtiny a člověka, který ve mně objevil lásku k literatuře a poslal mě směrem k povolání, které právě teď dělám – jeho vliv byl šetrný, impozantní a velmi čistý, nijak nátlakový. Když jsem Gymnázium v Chomutově opustila, začal Märc působit i na ústecké fakultě, kde se nachází dodnes - o jeho tvůrčích aktivitách jsem dosud neměla žádné ponětí, ačkoliv jsem tušila. Přečetl 3 texty s názvem Ego, Archeologická a O vegetariánkách; dobře publikum pobavil kombinací životních pravd a intimně laděných pasáží s typicky severočeskou nadsázkou a humorným nadhledem, navíc nás nenásilně zapojil do hry a vtáhl tak do víru večera.

Svou premiéru si v Alibabě odbyla jednou básní s názvem Růžová paruka Anna-Marie Märcová. Říkala jsem si, chudák holka, já v jejím věku skládala verše typu „krásná-jasná“, a tak jsem jí podvědomě držela palce, rozhodnuta tleskat, i kdyby to stálo za houby. Za houby to však rozhodně nestálo, výborná básnička podaná se sebevědomím a nadhledem, která mě pobavila i oslovila.
Poté následovala intimní lyrika s doprovodem hudby pod názvem Koráb v podání Jardy Pekárka. Jelikož na večeru debutoval, musel mít neskutečnou trému, a tak jeho slovům nebylo místy rozumět, přehlušovala ho hudba – myslím ale, kdyby do pléna svým hlasem trochu více zabouřil, byli bychom spokojení.
Jan Losenický z Kadaně vzal svůj díl večera z poněkud jiného úhlu, nejprve představil několik svých překladů Christophera Reida a Alfreda Jarryho, pak dvě básně věnoval své ženě k pátému výročí a vedle cituplného vyznání se nebál „roztočit to“ i básní Ring volný, která se ukázala jako sexuálně velmi explicitní. I tento kousek však dokonale zapadal do skládanky bezčasí. V celém večeru mi kromě Anny–Marie chyběl především ženský pohled na věc. Ale zase humor "mužského charakteru" byl zárukou zábavnosti po celé dvě hodiny. Losenický zakončil svůj výstup dětskými básněmi, které potěšily a pobavily i nás dospělé.

Následoval Jahell Dodge, se svým emotivním textem do detailu dokonale podbarveným hudbou. Spousta intimity, emocí a důkladné bezčasí. Jahell navíc zastupoval v případě tohoto večera současnou generaci básníků, která mě zasahuje do hloubky, podobně jako filmy Velká nádhera, Velký Gatsby nebo Spring Breakers. Aniž bych řešila význam slov či si představovala, co se v textech děje, zůstávají ve mně rozporuplné a velmi chaotické emoce, jakási pachuť bezmoci, kterou ve mně zanechaly i zmíněné filmy...
Po defilé místních umělců se představil děčínský držitel ceny Magnesia Litera za sbírku Krooa krooa (2011), Radek Fridrich. Stejně jako Märc ukázal, že kouzlo dobrého pedagoga je především v jeho schopnostech dobře a poutavě performovat. Dvojjazyčná sbírka Nebožky, jak sám řekl, pojednává o Němkách, avšak zcela bez potíží dokáže popsat i dnešní studentku zdravotní školy – typově, podle Fridricha, tak ženy zůstávají v bezčasí. Rozhodně nejde slovy popsat, jak dobře jsem se bavila a jak mě po duši hladila špetka drsného severočeského humoru, který je tolik nenahraditelný ve všech koutech naší země – žiju v Praze, studovala jsem v Brně, rodinu mám ve Slezsku a najdu ho vždy jen doma v Chomutově.

Po přestávce následovala poněkud vážnější a zamyšlenější část večera v podobě hostů z Prahy, Ondřeje Lipára a Josefa Straky. Ondřejovu sbírku Komponent znám celou a vím, že ji organizátoři do konceptu bezčasí vybrali úmyslně. Ondřej sám reprezentuje moderního třicátníka s citlivou duší, který se nebojí být umělcem, ale zároveň mít zcela komerční povolání a stejně takové zdá se být jeho dílo. Intimita vyjádřená typickými klišé a frázemi dnešní doby zachycuje naše dětství, dospívání i současnost – mám sbírku Komponent moc ráda, považuji ji za výpověď naší generace.
Večer zakončil Josef Straka, rodák z Jablonce žijící v Praze, který četl ze sbírky Kostel v mlze. Ač v tomto případě vypůjčená z knihovny, kniha zřejmě věrně zachycuje Josefovy velmi osobní emoce konce 80. let. Pro mě spousta oken, koberců a opuštěných pokojů, při poslechu jsem se stále vracela do strakonického hotelu, kde jsme kdysi s přítelem přespávali na návštěvě místního festivalu. Úzká nudle, starý zatuchlý koberec, zaprášená kytka s velkými listy a výhled na zaprášenou ulici za starým oknem v druhém patře. Všudypřítomná vyblitá zelená a vínová. Měla jsem problém se po předešlých čteních soustředit a představovat si, co se v básních děje, nakonec ve mně ale tohle existenciální bloudění po Jablonci zanechalo velmi hlubokou stopu, podobně jako ukázky od Lipára, Märce či Fridricha, i když každá trochu jinak. Zajímá-li vás ukázka toho nej, video najdete ZDE.
Pokud se organizátoři i příští rok rozhodnou pro literární večer, přeju jim, aby byl tak úžasný, dobrý a duši zasahující, jako ten letošní a za sebe přidávám, že bych ocenila trochu více ženského elementu v duchu Obnaženy.

Text a foto: AMV