blabla
baner_podzim-01.jpg

Tipy: E-knihy, které stojí za to číst / 8.9.2014

Když jste trochu náročnější čtenář, přesto však preferujete češtinu před jinými jazyky a nechcete číst kvanta neznámých českých autorů, romantického braku a kriminálek, přijde s čtečkou v ruce chvíli, kdy nevíte, co zakoupit, abyste nesáhli vedle.

Zčásti je to pravděpodobně proto, že e-knihu nelze očichat, prolistovat, osahat a jste závislí jen na tom, co vám o ní sdělí jakýsi internetový prodejce, který ani není knihkupec. I já došla do téhle fáze a pár pěkných kousků jsem ve změti braku vydolovala, proto vám je nyní naservíruju alespoň ve zkratce. Nevěděla jsem, jakou cestou jít, tak jsem zkusila pár osvědčených nakladatelství a hned napoprvé jsem se v případě e-knihy z mé oblíbené Paseky dost sekla. Nezklamal mě Host, ale popravdě nemnoho dobrých nakladatelů odkupuje pro své knihy i práva na ečtení. Jinak nakupuji obvykle na palmknihy.cz a ereading.cz a v poslední době jsem zkusila i knihy z kosmas.cz, kde jsou malinko dražší.

Povídky nejen pro milovníky zvířat a přírody

James Herriot je jakási moje úchylka, nevím proč, ale v deseti letech mě svými povídkami přesvědčil, že bych chtěla být veterinářkou. A i když k tomu nikdy nedošlo, příběhy z drsného, přesto však lidského a malebně vykresleného Yorkshireu z pohledu veterináře mezi dvěma světovými válkami a ve 40. a 50. letech mě hrozně uklidňují dodneška. Sledovala jsem i televizní seriál, vyprávění je to milé, zábavné, nijak přilíbivé, ale s neskutečnou atmosférou a nábojem života poctivých lidí a malých i větších zvířat. Knihy To by se zvěrolékaři stát nemělo, Zvěrolékař má na mále, Zvěrolékař jde do boje a Zvěrolékař opět v jednom kole zůstanou nejen v mé čtečce stálicí, kterou si jednou za dva roky vždycky ráda dám, a porod telete mě dojímá, i když ho v případě těchto knižních perel vidím jen ve svých představách – vhodné pro dámy, pány, rodiny i teenageryJ.

Podivný případ se psem o životě s autismem

Pro mě rozhodně zajímavá zkušenost pohledu autistického náctiletého chlapce na svět kolem sebe a na rozpadnuvší se vztah jeho rodičů. 151 stránek není tak moc a já jako milovnice dětské literatury jsem si, hlavně zpočátku, užívala ten dětský pohled človíčka s neskutečnou a často až nechutně přesnou a neústupnou inteligencí. Samozřejmě různé matematické příklady a podobné pasáže jsem očima spíš jen tak přejížděla, protože brzdily děj – ale na druhou stranu přesně ukazovaly svět autistický, svět jiný, ale vlastně hrozně normální. Pokud vás tato problematika zajímá, knížku si dejte i vy!

Všechno je jinak aneb Brit ve Francii na starý způsob

Po několika romantických bracích jsem si našla tuhle knihu francouzského spisovatele Gillese Legardiniera – jako není to perla mezi intelektuální beletrií, ale je to kniha přívětivá, zahrnující příběh pro všechny generace s dobrým koncem a místy trochu příliš předvídavým průběhem. Je jakoby jemně starosvětská, protože je, ač ze současnosti, situovaná do velkého francouzského sídla se služebnictvem, ale propojuje svět moderní i bývalý, několik generací i pohledů na svět. Doporučuju spíše ženám, které neprahnou po čisté romantice, ale rády by něco příjemného a minimálně smysluplného na víkendové či dovolenkové čtení. Zbožňuju seriály jako Downton Abbey nebo Konec přehlídky a z tohoto kousku jakýsi stesk po starém, morálním a pravidly uplácaném uspořádání světa doslova čiší. Ovšem Saturnin je třeba mnohem vtipnější kniha podobného typu, o tom žádná!

Klub nenapravitelných optimistů (Paříž emigrantů po 2. světové)

Nevím, jak jsem se k téhle knize francouzského autora Jean-Michela Guenassia nachomýtla, ale příběh šachového klubu v 50. a 60. letech kdesi v Paříži je to velmi působivý. Vše vypráví teenager Michel, který se postupně dozvídá historii emigrantů z komunistického východu, kteří se srocují právě v šachovém klubu. Mezitím prožívá rozpad své vlastní rodiny, ztrátu bratra, ztrátu první i druhé lásky – snaží se fotit … a příběh poskládaný z kousků složitých i méně složitých většinou mužských životů je to poutavý s poměrně tragickými zákoutími i samotným finále. Rozhodně v něm najdete otázku svobody a nesvobody po 2. světové válce, problém emigrace, lásku, která hory, náboženství i léta přenáší i lásku, která prostě jen tak vyšumí. Kniha vhodná určitě pro ty, které evropská poválečná historie zajímá, štve, fascinuje nebo jen doplňuje nějaké díly jejich duševní skládanky.

Čas mezi šitím aneb švadlenka špionkou pro Brity ve Francově Španělsku

30. léta ve Španělsku a španělském Maroku a 2. světové válka v téže oblasti je dějištěm této knihy, spíše vhodnější pro holky a ženy. Velmi zajímavé jsou reálie Madridu, Tetuánu i Lisabonu právě v oné době a přesné a prokazatelné detaily, reálie a historické osobnosti, které autorka, Maria Dueňasová, v knize využívá. Jde v podstatě o příběh švadleny, která se díky okolnostem a setkáním s lidmi stává špionkou Britské tajné služby a pokouší se získáváním informací přispět k nevstoupení Španělska do druhé světové. Mezitím prožívá vzestupy i nepěkné pády, jak se svým módním salonem, tak v osobním životě, poznává důležité lidi a čtenáři přibližuje pro nás jasné a historií navždy vykreslené skutečnosti Francova Španělska poněkud lidštějším a apolitickým pohledem. Ukazuje tak lidi, kteří tehdy vládli, měli své klady i zápory, silné stránky i slabosti a byli lidmi především.  Zajímavý je lehký přesah do oblasti módy, který příjemně osvěžuje jinak hutnou smršť míst, dat, člověků a okolností.

Chuť jablečných jadýrek  pro můj věk i rozpoložení jako stvořená

S e-knihami už jsme se podívali do Paříže, Španělska i Maroka, tak proč ne Německo. Současný román německé autorky Kathariny Hageny je o to skutečnější, o co blíže je styl německých autorů svou civilností a nedramatičností podobný stylu autorů českých. Dům, který zdědí Iris po zmatené a Alzheimerem silně postižené babičce Bertě, by klidně místo Bavor mohl stát někde v severozápadních Čechách ovšem s tou změnou, že zde se objevuje vedle rodinné historie žen, sester, jejich lásek a jejich dětí také trocha toho nacistického špatného svědomí. Ještě ne třicetiletá iris prochází velkým domem, převléká se do šatů svých tet, hrabe se ve vzpomínkách vlastních i nevlastních, vzpomíná na sestřenici Rosemarie, která zemřela jako šestnáctiletá při tajemné nehodě a rozhoduje se za vydatné pomoci právníka Maxe, jestli si všechny ty rodinné vzpomínky, bolesti i tetelení zachová v podobě přijmuvšího dědictví. Kniha obsahuje skutečně „voňavé“ a „chutné“ pasáže a příjemně se čte – spíše však potěší chuťové pohárky ženy než muže.

Cestování černou Afrikou

Poslední, co vám předestřu, ze svých e-čtecích tipů jsou dvě knihy, které se odehrávají v Africe (prvně jmenovaná krátce i na Haiti). První z nich jsem blíže popsala v následující recenzi a jedná se o vyprávění, poměrně šokující a syrové, z misí Lékařů bez hranic pohledem českého chirurga Jana Trachty s názvem Tichý dech. Úplně poslední knihou je dílo české autorky Zuzany Beranové, kterou jsem vyzkoušela jen, protože byla ve slevě a vedle Jamese Herriota mám i slabost pro jakékoliv cestopisné a místopisné knihy. Kniha Všechny vůně Afriky není žádný majstrštyk, ale nenechá vás chladnými a svým způsobem mi velmi otevřela oči, co se týká místního způsobu života. Odehrává se v Keni a vedle hlavního příběhu Terezy působící na ambasádě v Nairobi popisuje i pár krátkých příběhů českých turistů v Keni, které spojuje Terezina intervence v jejich dramaticky se vyvíjejících a špatně končících cestovatelských plánech. Nevím proč, ale u českých autorů beletrie mám vždy jakýsi pocit totální transparentnosti stylu a zdá se mi, že jsem v poslední době nečetla nic, co by nemělo ambice být úžasným dílem a přitom ty ambice a neupřímnost byly v díle tak vepsány, až to bilo do očí. Jakoby čeští autoři chtěli stále na někoho dosahovat a dosáhli tak jen k českým hranicím a někdy jen po regionu. Opravdu se mi líbily pasáže, které popisují africké způsoby, krvelačnost, podhoubí, historii i pohnutky místních a velice mě tyto části knihy posunuly v názoru na "romantickou" Afriku. Zdá se, podle skvělých líčení Zuzany Beranové, že černoši jsou přesně takoví, jako jejich pižmo - drsní, nesoucitní, přesto však citliví a vnímaví, spojení se zemí, zvyklí na nepohodlný život a všudypřítomnou smrt. Rozhodně je ale tato kniha méně naivní a hloupoučká než třeba Bílá masajka, a tak si jí vy, které Keňa zajímá a fascinuje, určitě přečtěte.

text: AMV, foto: archiv jednotlivých nakladatelství