Fenomén barefoot

Proč chodit naboso? Proč to dopřát i vašim dětem?

Dobrotka ze Sýrie

Vynikající recept na sladký skořicový dezert z mozzarelly a filo těsta po syrském způsobu.

Proč jsem rodila v porodnici / 15.10.2014

Nerozhodla jsem se vplout do kontroverzního tématu tak, abych naštvala všechny alternativce, ale právě naopak, rozhodla jsem se odhalit svou zbabělost a jednu zoufalou a druhou méně zoufalou zkušenost s tím, jak české porodnictví funguje. Pevně doufám, že případný třetí porod už bude vypilovaný na jedničku.
 

První porod se udál v říjnu roku 2010 a zrodila se z něj holčička jménem Naděje. Bylo mi čerstvých 27 let a já bych klidně doma rodila, ale nejsem ideální studijní typ, abych se na to dokázala dostatečně připravit. Jsem dokonce tak líná, že jsem se vykašlala i na předporodní kurzy, manžel by je stejně nevydýchal. Protože navíc má drahá polovička pochází ze severoafrické země, je pro něj lékařská péče na úrovni České republiky doslova zemí zaslíbenou. A tak, když je to dítě i jeho, jsem se rozhodla poslušně se zaregistrovat do porodnice a počkat, co se stane. Porodnici jsem vybírala podle vzhledu budovy, já prostě miluju gotiku, a tak se stal Apolinář mým vysněným místem k porodu. Už podle toho můžete soudit, jak informovaná a připravená jsem byla na porod!!!

První těhotenství a porod

Nebudu popisovat, jak mě otravovaly všechny ty monitory, vyšetření a hlavně poslední týden, kdy už jsem byla v nemocnici denně, jsem doslova plakala vzteky. Člověk nosí „takovej pupek“, cítí se hrozně a ještě se musí pořád někde monitorovat a sedět hodiny v čekárnách, když by měl doma rovnat malinkatý ponožky a povlíkat peřinky. Nakonec jsem porodila 5 dní po termínu, což podle mých propočtů bylo ještě dva dny před. Asi to bylo částečně vyvolané, protože jsem den předtím absolvovala oxytocinový zátěžový test a mám dojem, že už proběhl i Hamilton. Jenže já byla tak otrávená, že jsem se na nic neptala a oni mi sami od sebe moc neříkali. Možná bych porodila později, možná by všechno méně bolelo, kdybych dokázala odmítnout ten příšernej koloběh posledních vyšetření, ale já jsem tak nesebevědomá, že jsem to nedokázala – nesnesla bych vinu, která by na mě ulpěla, kdyby se miminku cokoliv stalo. Na to já bohužel nemám KOULE a lékaři umí argumentovat tak autoritativně… Podporu svého muže v tomhle případě také očekávat nemůžu, vzala jsem si díky Bohu velkého realistu, který ovšem slova „moudrých“ poslouchá a odmítá se dohadovat – přirozený respekt v sobě já hledám jen těžko, já jsem spíš drzá, ovšem proti autoritativním argumentům naivně bezmocná.

Nebudu to protahovat. Můj první porod u Apolináře trval 13 hodin. Začal kontrakcemi, které pro mě byly tak bolestivé, že jsem 7 hodin prozvracela bolestí na záchodě. Klystýr při odchodu na sál téměř nebyl třeba. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neplánovaně prosila o epidural, který mi porod prodloužil určitě o další dvě hodiny. Celé 4 hodiny na sále jsem byla přivázaná k monitoru, štěkala v bolestech na manžela a byla naštvaná na porodní asistentku, která se neuvěřitelně divila, proč jsem nenavštěvovala předporodní kurzy a neumím vydýchávat kontrakce… no prostě proto. Konečná fáze, musím říct, byla velice rychlá, protože mě lékař nastřihl a zatlačila jsem všehovšudy dvakrát – dcera vyletěla takovou rychlostí, že ji porodník málem nechytil. Na závěr mě potěšil větou o tom, že mě špatně vycévkovali a špatně udělali klystýr – což znamená, že jsem během porodu nezanechala vše sněhobíle čisté – přiznám se, dodatečně jsem se navíc pěkně styděla.
Pak mě zašili, poobědvala jsem, o dítě jsem v podstatě nejevila zájem, a přesunula jsem se na pokoj. Na šestinedělí jsem bojovala s kojením a neochotou některých sester mi alespoň vysvětlit, jak to dítě držet a proč to kojení tolik hrozně moc bolí. Z porodnice jsem si odnesla miminko, které šlo ve třech týdnech na banální operaci a nekonečný splín, který mě srazil na kolena na dalších devět měsíců, a to tak, že si téměř nepamatuju, co se v prvních měsících mé prvorozené dělo. Naděje svitla až v červnu roku následujícího, kdy jsem se asi sluncem trochu vzpamatovala. Tenhle porod určitě nebyl přirozený, epidural jsem odnesla dvěma lety bolestí v bedrech a dodnes pláču nad tím, jak jsem první týdny proplakala a prozoufala.

Porod č. 2 vyvolán

Druhý porod holčičky jménem Víra proběhl začátkem září tohoto roku. Těhotenství oproti tomu prvnímu bylo až do chvíle, než mi poprvé naměřili vysoký tlak, naprosto v pohodě. Cítila jsem se báječně a i přes neblahou diagnózu jsem jezdila autem až do posledního dne před porodem. Vysoký tlak mě vyděsil a nastalo stejné kolečko, jako u první dcery, ovšem tentokrát i se dvěma hospitalizacemi. Jsem přesvědčená o tom, že moje hypertenze absolutně stoprocentně souvisela s psychikou, a že si hormony s mou hysterií pohrály až na nejneúnosnější možnou mez. Možná, kdybych místo lékařů hrozících preeklampsií měla za zády porodní asistentku, která by mě dokázala uklidnit a pomoci mi psychicky, bylo by mi lépe a nedošlo by k nejhoršímu, tedy k tabletou vyvolanému porodu. Problém je, že mě sledovali právě kvůli vysokému tlaku v prvním těhotenství a jestli budu těhotná potřetí, už se tlakoměru nezbavím, jak se jednou stanete pacientem, už vás nepustí.

Porod dcery č. 2 jsem absolvovala na Bulovce, byla jsem za tu tabletu a možná i za tu preeklampsii (abych se ovšem nerouhala), které uspíšily naše shledání o týden, doslova vděčná. Už celých 5 dní předtím jsem totiž každých pět minut cítila slabounké kontrakce, a tak jsem v podstatě nespala. Byla jsem unavená a těšila se, že to utrpení, kdy jen polehávám a na všechny okolo sebe, včetně své dcery č. 1, jen řvu, skončí rychle a „bezbolestně“. Všechno se navíc komplikovalo přílišnou velikostí dítěte, takže jsem porod uháněla nejen já, ale i doktoři. Mám celoživotní problém s trpělivostí a takhle se to projevilo – dobře mi tak.

Proč jsem nerodila doma?

Je pravda, že jsem na základě předchozích zkušeností o této variantě vážně přemýšlela, ale neumím si představit, jak rodím v přízemí paneláku v ložnici, kde nad ní mají celý svůj byt sousedi a sousedka nedávno porodila své první dítě. Neumím si představit, jak křičím bolestí mezi celou svou rodinou, kam bych se uklidila před svou milovanou starší dcerou, která mě v poslední době doslova dusí svou láskou a nehne se ode mě na krok. Nevím, jak bych se v domácím prostředí vyrovnávala s vyděšeným pohledem svého obvykle stoicky klidného muže a jak bych usměrnila svou maminku, která svými polemikami ještě více rozviklává mou už tak dost nerozhodnou a labilní povahu. Nejen, že na porod doma nemám KOULE, ale asi na něj nemám dost peněz a hlavně na něj nemám sebevědomí.

Alespoň jsem si tedy připravila ručně psaný porodní plán (lékařka, která mě přijímala, ruční formu ocenila, protože ta je prý v případě potíží nezpochybnitelnáJ - no netiskla nám tiskárna). Podrobně si jej přečetla doktorka na příjmu, ale už ne ta, která měla službu v den mého porodu a zaváděla tabletu. Vše začalo dobře, chodila jsem si na přípravném pokoji celé tři hodiny v kontrakcích po třech minutách, poslouchala muziku z mobilu do sluchátek a dívala se oknem ven – bylo tak snadné vydýchat tu bolest, že jsem si říkala, tohle bude brnkačka, a těšila se na miminko.
Odmítla jsem podruhé rodit u Apolináře kvůli rutinním postupům, prostěradlům mezi rodičkami na sále bez možnosti soukromí a kvůli tomu starému křeslu, které mi přineslo tolik bolesti a nepohodlí. Jenže kvůli plnému stavu jsem skončila na nějakém mezipokoji sice sama, ale opět na takovém starém křesle, na které se mé obrovské tělo jen stěží vešlo… no nic, píchli mi vodu, připojili mě na monitor – což jsem ve svém porodním plánu výslovně odmítala - a pak už jsem tu hodinu a půl neuvěřitelných bolestí nějak přežila, tedy nějak, s velkým křikem, rykem a chvílemi jsem možná i vyla. V článku Markéty Šichtařové se skvělými argumenty pro přirozený porod jsem si přečetla o ideálním prostředí pro rodičku tak, aby se naladila a bolesti v podstatě prospala.

Vím bezpečně, že kdyby po mně někdo pořád něco nechtěl (i když zcela v dobrém), měla jsem větší pohodlí (jako třeba na tom předpokoji než mě přemluvili ke klystýru), nebyla připojená na monitory a mohla třeba poslouchat hudbu (to jsem nemohla do sluchátek kvůli monitoru), že by ta bolest byla více snesitelná. Vyvolávaný porod bolí strašně a bolelo to milionkrát víc než poprvé, ale protože jsem se rozhodla pro porodnici, zpětně jsem pochopila, že místní personál nemá jinou možnost, než udělat vše, co mu nakazují rutinní postupy, aby neohrozil mě, dítě a hlavně svou práci. Přiznávám, že jsem doslova terorizovala místní lékařku třemi žádostmi o císařský řez, protože jsem měla pocit, že než porodím, tak umřu vyčerpáním a to dítě to nepřežije taky. Bylo mi vysvětleno mile, ale jasně, že to nelze, že nejsem v protekční porodnici a navíc právě probíhají dvě jiné operace – nenáviděla jsem jí, pak jsem se jí šla omluvit s bonboniérou, protože byla skutečně úžasná – poblahopřála mi ke krásné holčičce a doslova mě svou laskavostí rozplakala.
Finále, až neuvěřitelně bolestivé, hodnotím s odstupem jako úžasné – všechno jsem vnímala totálně naživo, to si z prvního porodu nepamatuju. Porodní asistentka, vidouc mé vyčerpání, zahlásila „rodíme“, i když ještě asi nebylo vše ideálně připraveno. V té bolesti mi připadala jako ztělesněný anděl, protože se na mě, hysterickou a řvoucí, neustále usmívala, dodávala mi sílu a hrozně mě podporovala, i když si také trvala na svých postupech. A pak už jsem jen tlačila a slyšela „vlásky, hlavička, ramínko, druhé ramínko a je to holčička“ – všechno jsem cítila přesně tak, jak přicházelo hlášení a vím, že to bylo obrovsky důležité takhle naživo porodit své dítě, bez nastřižení, umrtvení a utišujících prostředků.

Byla jsem tak hrozně unavená, že jsem malou ani neudržela, ale po dvou hodinách už jsem si to šinula na oddělení a hned jsem si vyzvedla i dítě, které jsem v předchozím případě dostala kvůli odpočinku po dopoledním porodu až navečer. Tehdy jsem se nehádala, ale tentokrát jsem byla, ač unavená, mnohem šťastnější s ní.
Kojení mě opět bolelo, ale už jsem věděla, jak na to, takže jsem se tím netrápila a bez obav dávala miminku cukrovou vodu, aby v těch vedrech neleklo. Personál od prvního doktora do poslední sestry na směnách, které jsem za ty tři dny stihla, byl v nemocnici Na Bulovce ukázkový a já jsem jim hrozně vděčná za to, že jsem se cítila dobře. Příště bych si zaplatila nadstandard, protože spoluležící matky mi děsně lezly na nervy a furt otevíraly okno na moji novorozenou holčičku, ale jinak si nemůžu stěžovat na nic, ani na tu stravu - vzpomínka na školní jídelnu mě vlastně celkem bavila a od té doby jsem závislá na bílé kávě. Díky mnohem přirozenějšímu, i když medikovanému porodu se i v šestinedělí cítím skvěle, plakala jsem všehovšudy 3x a má radost ze života a radost z dítěte se prostě nedá srovnat s tím, jak se mnou zacloumalo mé porodní poprvé.

Jak to bude dál?

Příští dítě, pokud nějaké bude, se v případě, že nebudou zavedeny porodní domy (ideálně placené pojišťovnou), opět narodí v nemocnici a tentokrát už plánovaně Na Bulovce. Přijdu opět s porodním plánem a pokusím se umírnit svou psychiku sama. Přeju si, aby nedošlo k vyvolání a abych docílila soukromí a optimálního prostředí, aby byl můj třetí porod co nejvíce přirozený. Mám ideální představu rození svých dětí, ale nežijeme v ideálním světě a já zvládnu i kompromis. Ano, chtěla bych být pacientkou paní doktorky Máslové a probírat s ní při soukromé terapii všechno nepohodlí svého ženství, mít tisíce na porodní asistentku a odvahu se postavit přírodě čelem.  Po tom, co jsem si přečetla článek Markéty Šichtařové se všemi pádnými argumenty ZDE a v nedávné ONA Dnes také rozhovor s Kamilou Zlatuškovou, zatoužila jsem po tom mít porod hezký…, ale…. Doma určitě nebudu rodit ani napotřetí, díky své slabé povaze, nejistotě, strachu a panelákovém bytě. Tak doufám, že to na mých milovaných dětech nezanechá nějaké následky.

Neodpustím si na závěr ještě jednu poznámku. Pediatrička mých holčiček mi vyprávěla příhodu, že jedna maminka v jejím obvodu nedávno nechtěně porodila doma. Porod byl zkrátka tak překotný, že paní odrodil manžel s porodníkem na telefonu a sanitkou na cestě, která přijela až po. Při následné péči o maminku v nějaké nemocnici však nastala situace, kdy jí personál šikanoval proto, že se rozhodla porodit doma a nevyužila lékařské péče – ona maminka proplakala 4 dny v nemocnici a má za sebou zážitek, kdy už příště asi doma porodí plánovaně. Chci proto touto cestou poprosit všechny povolané a všechen zdravotnický personál, buďte otevření, oceňte odvahu těch žen a vyjděte jim vstříc, čím víc se právě vy otevřete novým možnostem, tím více pozitivních možností nastane pro nás matky a pro novou generaci zatím nenarozených dětí – myslím, že je to z mnoha procent také na odvaze vás samotných, abyste přijali zodpovědnost za variantu přirozených porodů ve zdravotnických zařízeních!

text: AMV