Zveme Vás na Green Beauty Market

V Prague Gallery Laufen tak uvidíte v půlce listopadu výběr toho nejlepšího z přírodní a bio kosmetiky

Fenomén barefoot

Proč chodit naboso? Proč to dopřát i vašim dětem?

Proč jsem rodila doma / 4.11.2014

Na  nedávný blogový post k tématu porodu v nemocnici, zareagovala po výzvě naše přispěvatelka Veronika, která se svou dceru Jasmínku zcela vědomě rozhodla porodit v klidu domova, se svými nejbližšími, v domě na vesnici východně od Prahy.

Jsem zvyklá stát pevně na svých nohou a zvládnout nejrůznější situace sama. Potřebuji mít kontrolu nad tím, co dělám, co se se mnou děje. Nikdy jsem se na klasické lékařské instituce nespoléhala a k lékařům chodím jen v krajní nouzi. Naštěstí (nebo díky svému životnímu stylu?) jejich péči nepotřebuji.
 
To vše se zintenzivnilo v momentě, kdy jsem otěhotněla. Neviděla jsem důvod využívat gynekologickou ordinaci, lékaře jsem pak kvůli vystavení těhotenské průkazky pro případ přesunu do porodnice navštívila počátkem 7. měsíce. Celé těhotenství bylo fyziologické, to znamená zcela NORMÁLNĚ probíhající, a to i přesto (nebo možná díky), že bylo zároveň obdobím zvýšené fyzické aktivity a stresu. Co jsem ale využila, byla péče porodní asistentky - naprosto geniální záležitost, která si zaslouží jeden samostatný článek. Ultrazvuky všehovšudy dva, jeden monitor. A pak porod.

Co bylo jinak, než by to zřejmě bylo, kdybych rodila v porodnici?

1) jsem doma vs. převoz
Podle mně začátek něčeho moc důležitého. Srovnat se se situací "tak jo, je to tady", ponořit se do sebe, zapomenout na celý svět a nechat konat přírodu. Mluvit s dítětem. Vybavuje se mi velmi silná vzpomínka na tuto fázi – ohromné nadšení.
vs.
Vzít tašku, přemýšlet zda mám všechno, nasedat do auta, sedět/válet se v autě, chystat si papíry pro příjem a pak samotný příjem plný nesmyslných otázek, při kterých se nemůžu soustředit. Možná i čekání, neustálé zvukové a obrazové vjemy, které můj ženský mozek musí hodnotit.
 
2) rodím vs. čekám až mě odrodí
Chodím po bytě, využívám svého muže jako oporu, střídám pozice (dřep, polosed, na boku, ve stoje - chi, napadne mě asociace s činností, která to celé před devíti měsíci začala). Zkouším i leh, schválně, jaké to je. A to vůbec, bolí to děsně! Dýchám, zpívám, občas si postěžuju, občas mrknu na ty dvě ženský vedle (maminka a sestřenice na vánoční návštěvě), jestli jim už nedřevění ruce, jak mi drží pěsti.
vs.
Neustálé připíchnutí na monitor, miminu se to nelíbí (to vím už z monitoru u gynekologa), omezený pohyb. Neustálá kontrola vesměs cizích lidí. Soustředění rušené mnoha vjemy zvenčí.
 
3) finiš vs. sál
Tak jak jsem nechala, ať to moje tělo dělá, co uzná za vhodné, tak do finiše jsem připravena trochu vědomě pomoci. Nakonec pár zatlačení. Už mě to moc nebaví (trvá to už 11 hodin), po téhle větě mimino vykoukne. Jupí, dostávám ohromný energetický doping a čekám na finální práci svalů, které teda makají neuvěřitelně. Narodí se dcera, naprosto krásná, bez tělesných tekutin na svém těle, kňourá, ale nepláče, kouká zvědavě kolem. Celých 11 hodin pocitů tlaku, občas bolesti a teď už i trochu hladu je pryč, jsem nový člověk.
vs.
V této části to může vypadat různě. Vím, že už jen vědomí toho, že proces kontroluje někdo zvenčí, má snahu (v lepším případě) to dokonce řídit, mě dovádí k šílenství. Jakmile nekontroluji sama své tělo, je to špatně.
 
4) a jak to bylo dál….bez srovnání

Hodinu po porodu jdu ohřát večeři pro celý domácí porodní tým, vytřít koupelnu (nesnáším, když jsou naše bílé dlaždičky méně bílé), uklízím porodní prostor, chystám oblečení pro dcerku, sprchuji se. Starám se o svůj životní prostor stejně jako před 11 hodinami (možná trochu víc). Mám plno energie, ale navíc i chuť mít svou dceru jen u sebe a ještě několik dní nechat běžet svět beze mne.

Proč?

Dle mého názoru je důležité, aby si ženy (a nejen ony) uvědomily, že život je skutečně jen v jejich rukou. Začíná to tady. Je neskutečně posilující dát svému dítěti možnost vyjít na světlo dle svého uvážení, rychlosti, věřit v jeho síly a fakt, že ono ve skutečnosti celý proces řídí. Takto se rodí člověk s pevným základem sebevědomí.
Samozřejmě existuje bezpočet dalších variant, jak lze dítě na svět přivést. Více lesanské, více medicínské - vše odpovídá tomu, co žena v onen moment potřebuje. V jakékoliv variantě ji ale musí být dovoleno rozhodovat se a k celému procesu rození přistupovat s patřičným respektem a důvěrou. Nebudu zmiňovat komplikace, které mají masová média a většina společnosti tak ráda. Řada z nich totiž vůbec vzniknout nemusela.
Spíše chci podpořit SKUTEČNÉ SVOBODNÉ ROZHODOVÁNÍ ŽENY-MATKY, aby i ta, která cítí potřebu lékařského dohledu, měla možnost porodit tak, jak to její tělo/dítě/osobnost vyžaduje. Tyto potřeby totiž zná jen ona a člověk, který ji po celou dobu těhotenství sleduje - jen ten dokáže připravit odpovídající porodní prostor. Díky tedy za aktivitu projektu JAKJINAK, věřím, že se jim podaří tyto skutečnosti oběma stranám vysvětlit.
Žena potřebuje přítomnost respektujících lékařů, s absencí nátlaku a egoistického chování, se snahou poskytnout ji maximum pro to, aby porodila sama.

text a foto: Veronika Alexová