blabla
baner_podzim-01.jpg

Důležitější strana Hunger Games / 9.1.2015

Nejsem milovnicí klasického sci-fi, ale to, co je za science fiction považováno a převažováno dnes, ve větší míře doslova „žeru“. Nebudeme si namlouvat, že to není jen jiný název pro pohádky pro dospělejší a dospělé, aby se zmínění necítili jako magoři, když ujíždějí na příbězích plných „nemístné“ fantazie. Ovšem tentokrát mám pro čtení sci-fi velmi dospělý důvod…

 

První stupeň tohoto šílenství byl, když jsem po dvacítce zhltla Harryho Pottera a čekala na každý další díl, na doporučení své kamarádky, které už tehdy bylo třicet, a starala se na mateřské o dvě děti. Jelikož jsem studovala českou literaturu a navštěvovala semináře pro děti a mládež, tahle totálně oblíbená kniha se jasně musela stát i naším tématem  - z vědeckého hlediska jsme velkomyslně „uznali“, že je to sice kniha kvalitativně celkem slušná, ale nic extra světoborného, jenže děti to milujou a fantazii podpoří možná až příliš – a tak mí odborní přátelé ji tehdy vzali na milost. No já to miluju taky – vrátilo mě to třeba také k mému dávnému snu si pomocí kouzelné hůlky zvětšit oblečky mé východoněmecké Barbie a být jako ona.
Pokračovala jsem tetralogií Twilight, ale vlastně jenom proto, že na nějakém večírku se o tom bavily baby a já si zrovna říkala, jak se mi po snovém světě Harryho stýská. Taková pecka už to nebyla, spíš naopak, stále dokola stejné fráze a vysvětlování, proč se ta holka tváří jako kakabus a jak má díky svému milostnému dilematu mezi upírem a vlkodlakem těžký život, vždyť po ní jdou všichni upíři světa.

Krutý hlad a hladový mut

V podobném duchu jako Twilight se nese i trilogie Hunger Games Suzanne Collinsové. Má cesta k ní byla klikatá od mé oblíbené herečky Jennifer Lawrence, k prvnímu filmu, který jsem vůbec nepochopila, přes film druhý, který jsem nevydržela do konce až k tomu, že jsem se vztekla a rozhodla se, že musím této záhadě nepochopitelných oranžových vlasů, kostýmu s motýlky a přísně naštvaného pohledu hlavní hrdinky přijít na kloub v podobě knih.

Začala jsem v neděli, skončila jsem ve středu a co o tom říct. Hlavní hrdinka má být neustále naštvaná a nepřístupná a k tomu si znovu a dokola v hlavě vyspekulovává různé situace, které pak špatně vyhodnotí a na tom je vlastně založen děj všech tří knih. Její ponurou a nevěřící mysl samozřejmě doprovází děj vedlejší – dva ročníky hladových her a zvednuvší se povstání ve třinácti krajích Panemu, kdesi v daleké budoucnosti naší planety. Nutno podotknout, že hrdinka outsiderka se díky své mimovolné statečnosti stává tváří tohoto povstání, což jí ovšem na vlastním mínění o sobě samé nijak nepřidá. Trochu mi vadí, že sama sebe nemá moc ráda a každý pozitivní čin, který udělá, ji hrozně překvapí.

Četla jsem, hnána zvědavostí, ale nebyla jsem schopná najít si svého oblíbence. Vždycky když jsem si někoho užuž oblíbila, autorka ho zabila nějakou strašnou smrtí a nechávala naživu neustále jen hlavní hrdinku a její dva skoromilence. Poznámka pro rodiče: až na všechno to zabíjení, krev a pak i hromadné zabíjení a krutost, je to série velmi cudná – nikdo se tam s nikým nevyspí, dochází jen k líbačkám, které však autorka popisuje jen jako líbání, zatímco, když se někdo ohání nožem, trojzubcem nebo šípy, tak to je popis mnohem barvitější.

To bolí!

Po celou dobu čtení jsem ani na chvilku nepřemýšlela, jaký má tato trilogie smysl, prostě brakovka pro zábavu. Nebylo to poučné, bylo to kruté, estetická funkce veškerá žádná. Když už jsem se ve třetím díle mohla unudit neustále se opakujícím schématem: hrdinka vzdoruje – nechá se krásně obléknout a nalíčit – tvrdě zabojuje – skončí v nemocnici; stalo se nečekané, autorka zabila všechny mé oblíbence komplet a zbytku přisoudila nějakou neodpustitelnou chybu. Posledních 40 stránek jsem jen tak přejížděla očima a doufala, že má Katniss snad zase jen halucinace. Omyl, nemastný neslaný konec, který vlastně ani po těch všech úmrtích a prolité krvi nemůže být dobrý, mě dohnal k tomu, abych to přečetla i s poděkováním, jestli ještě někde nebude nějaké zlepšení. Já prostě miluju happy endy.
Tam a tehdy, až na samém konci, po 1000 stranách textu jsem pochopila onu metaforu. Válečné knihy nečtu, válečné filmy nesnáším, válka pro mě v „dějinách umění“ znamená jen MASH a Forrest GUMP. A v tom to právě je, autorka zde děkuje komusi, myslím, že otci, kdo jí vštípil vědění o všech bojích a válečných vřavách a dal jí pochopit, že dojde-li k válce, není vítěze.
Až tam jsem pochopila zase já, že tahle trilogie smysl má, a to v tom, že 1000 stran čtete podrobnosti o tom, jak kdo koho zabil, jak se u toho cítil útočník a od zabíjení zcela neférového v podobě hladových her se dostanete k zabíjení během vzedmuvší se války. Díky tomu všemu pak jakoby mimochodem prožijete pocity, které by vás jistě v mnohem větší intenzitě zastihly, kdybyste se něčeho takového účastnili.

V době, kdy k otevřeným konfliktům zbývá jenom krok a lidé místo, aby se spojili proti zlu, spojují se proti pseudozlu vystaveného na odiv médii a těmi, kteří chtějí, aby hloupí šli jako ovce. V době, kdy každý, kdo něčemu věří (třeba jen v dobro lidí), utrpěl nenávratné duševní a občas i fyzické ztráty. V této době je taková trilogie k nezaplacení. Nechte své mysli pocítit tu bezmoc při útlaku, neštěstí nad vyhlazením celých lidských skupin a osobní konflikt bojovníka, který musí zabíjet, případně je loven někým, kdo ho musí zabít. A v tom je smysl těchto jinak bezvýznamných knih, jejich živelný styl vás nechá procítit něco, co by vás v realitě psychicky i fyzicky rozsekalo na maděru – proto, přečtěte si je! Zabavíte se dobře a jistým směrem vás to určitě povznese!

text: AMV, foto: archiv filmu