blabla
baner_podzim-01.jpg

Nad filmem Píseň moře / 22.3.2015

19. března se v českých kinech v premiéře objevila irská koprodukční animovaná pohádka Tomma Moora plná keltských mýtů, Píseň moře. Hned na začátek, ať už následující text vyzní jakkoliv, vám chci říct, že to musíte vidět a vaše děti, tak od 4 – 5 let, jakbysmet!

 

V roce 2009 jsem jen na pár okamžiků navštívila Irsko a zanechalo to ve mně hluboké stopy do dneška. Pohádku Brendan a tajemství Kelsu jsem jednou potkala na ČT, když první dcera byla ještě miminko a já s ní musela být brzy ráno vzhůru. Upřímně jsem se tehdy divila, proč tenhle program neběží v prime timu – určitě všichni znáte ten pocit, jak koukáte pár minut a najednou půl hodiny a pak už si říkáte, že vás to nějak vzalo a dokoukáte to. Na pohádku Píseň moře už jsme se čtyřapůlletou dcerou vyrazily do kina. Myslela jsem, že to pro ni bude nepřekonatelný zážitek, který svou silou jednorázově a bez debat přebije všechny disneyovky, ale šeredně jsem se spletla.

V první řadě jsem nepochopila, proč jsme v kině na Floře v 10:00 byly v sále úplně samy a na poslední chvíli přibyla maminka s holčičkou a s babičkou. Chápu, že to není Disney, chápu, že to nemělo tak velkou propagaci, jako Disney, ale nechápu, že něco takového si lidé nechají ujít – desátá dopoledne v neděli je přece ideální čas na rodinnou aktivitu. Včera odpoledne jsme byly na divadelní show Sesame Street live, lístky stály pro mě a pro dceru 1600 Kč a v Hybernii bylo narváno. Jako super, poučná, dobře zvládnutá americká show, kterou by nám, až na fotku se samotným Elmem, stačilo vidět v televizi – tím, že jsme byly přímo tam, to totiž nebylo o nic zábavnější, záživnější ani veselejší, spíše naopak: nepohodlné sezení, balonek za 155 Kč a načasováno přesně na poobědový spánek dětí.

Proč tam všichni neběžíte?

Nepochopím, že když někdo kdekoliv jen zahlédne obrázek malé Saoirse, že hned neběží a nehledá, co je to za krásnou věc, kterou musí jeho děti vidět – vždyť přece Češi vždycky milovali pohádky a především ty dobré. Jak to že má česká fb stránka tohoto filmu jen přes 500 fanoušků, vždyť jich mají  být tisíce? Mě na stopu přivedla vědoucí sousedka, já se zakousla a už jsem se nepustila.  No nic, na úvod jsme si snědly dobrotku z lahůdkářství Paul, přestály reklamy, které mě v příštích měsících donutí jít na asi tak 5 amerických kreslených trháků a pak to začalo. Rovnýma nohama do příběhu, plátno naplněné obrazy, symboly a barvami až po okraj a za tím příběh o obrovské lásce otcovské, mateřské, sourozenecké, prarodičovské i psí.

Já byla nadšená úplně od začátku, ale dcerka vypadala trochu zmateně. Nejdříve se pořád ptala: Kde je maminka? Proč odešla? Proč nemluví? Proč je na ní takovej? a podobně, musela jsem ji trochu zkrotit s vysvětlením, ať sleduje ten příběh a odpovědi dostane. Pak se tak nějak povalovala na křesle, že jsem se až začala bát, že ji to nebaví, zřejmě to však bylo zapálené myšlení, které ji unavilo. V předposlední fázi příběhu sourozenců už mi seděla na klíně se slovy, že se bojí. A pak jsem to pochopila. Moje dítě má co dočinění s televizí už od malička, bohužel. Běžně mluví excitovaně a nahlas jako postavičky v jejích oblíbených seriálech – to mě napadlo až dnes. V těch seriálech, které mají být hlavně poučné, aby ukolíbaly rodiče ve vztahu dětí k televizi, se všechno dětem vysvětluje, napovídá, pak se jim za odpovědi tleská a vůbec… i včera na Elmovi se jim tleskalo, excentricky se máchalo rukama a poučné to za ty prachy bylo, především v oblasti vědomostí o hudbě.

Pláč a smích a radost a bolest...

Píseň moře však byla poučná především v oblasti vědomostí o emocích, nechala nás obě zažít strach, smutek, marnost. Prožily jsme tutéž emoci mezi matkou a dospělým synem, matkou a malým chlapcem a čarodějnou sovou a obrem. To spojení světa legend a reality, doplněné slovními narážkami, které pomáhaly dětem vidět souvislosti a nakoply i natvrdlejší dospělé, mi přišlo výjimečné, okouzlující a nevšedně všední. Pohádka Píseň moře je velmi silný příběh, který se napoprvé odehrává v dobrodružství a starodávných legendách a napodruhé v srdcích hrdinů a také v srdcích diváků. Se závěrečnými titulky jakoby všechno zapadlo do svých kolejí, já utírala slzy a malá konečně pokládala otázky, na které nebylo těžké odpovědět.

Nevím, jestli je to jejím charakterem, nebo věkem, ale má problém zformulovat nějakou emoci do slov nebo o něčem vyprávět, žije hodně přítomností. K Písni moře mi v autě cestou domů sama řekla: „bylo to smutné, ale dobře to dopadlo“. Pochopila jsem, že ji to zasáhlo emocionálně a že si s tím v běhu děje nevěděla rady, od toho jsem tam byla já, abych jí držela za ruku – stejně jako v životě. Navíc se také během pohádky bála, myslím, že to kromě strašidelnějších pasáží (které jsou podle mě méně děsivé než třeba ve Třech bratřích) způsobil i chaos v její hlavičce, kdy nevěděla, kdo je dobrý a kdo zlý. Tento příběh není černobílý ( je extrabarevný) a tím možná nevyhovuje mainstreamu, ale o to víc je krásnější. Já jsem velkou milovnicí Disneyovek, které, ač poučné, „černobílé“ často jsou a pokud ne, tak jen ve výjimečných charakterech. Jenže život není jen černá a bílá, lidé nejsou jen zlí nebo dobří, ale všichni máme své špatné a dobré stránky, záleží jen na tom, co převáží.

Možná už to z předešlého textu vyplynulo, ale já to chci ještě zdůraznit. Příběh explicitně neříká, co si máme myslet, jak se máme, cítit, co je dobré a co špatné, je v něm spousta metafor, a přesto i dítě velmi malé dokáže pochopit, co tím chtěl básník říci a vezme si z toho to pravé – to považuju za geniální!
A tak si v dozvuku filmu zpíváme celý den s Markétou Irglovou titulní píseň a já doufám, že se podobných krásných „písní“ o lidských emocích objeví v kinech víc a víc a děkuji tvůrcům, kteří to prý celé malovali „růčo“ – práce rukou je přece jen i prací srdce!

text: AMV, foto: www.pisenmore.cz