Kosmetika netestovaná na zvířatech

Vše, co potřebujete o tématu vědět!

Fenomén barefoot

Proč chodit naboso? Proč to dopřát i vašim dětem?

Recenze: Tomáš Šebek, Mise Afghánistán / 19.11.2015

Takhle nějak si představuju skutečného, dobře pracujícího doktora – ochotný pomoci, dostatečně tvrdý, aby tohle povolání vydržel, ale navíc schopný v pravou chvíli pro své pacienty udělat cokoliv a hlavně s nimi v onen čas i soucítit.

Je pro mě velmi těžké stvořit tuto „recenzi“, protože kniha nemá nijak velkolepý děj ani neopakovatelný styl. Je velmi svérázná. Společně s Tomášem neustále zas a znovu otvíráte hrudníky a ještě častěji břicha, díváte se Afgháncům do hlavy, aniž byste stejně jako on skutečně viděli, co se v jejich hlavách odehrává. Tomáš Šebek se za 80 dní strávených na misi v podstatě nepodívá jinam než na ubytovnu a do nemocnice, ale je tam jistá hloubka… ne, je tam velká hloubka právě onoho stereotypu - pacientů, kteří jsou jeden jako druhý a čím je jich víc, tím jste na jednu stranu více otupení a více zlomení a na stranu druhou „máte za sebou“ tolik pomoci druhým.

V knize, která popisuje 2x 40 dní mise ortopeda a chirurga Tomáše Šebka s organizací Lékaři bez hranic v Afghánském traumacentru v Kundúzu, je něco, co vám vrátí víru v lidskost. Dostatečná sebereflexe autora, schopnost v roli primáře chirurgie podat kritiku druhým, touha pomáhat a zároveň nemít žádná očekávání vděku;  a především pak respekt k místním pacientům i pracovníkům z hlediska jejich naturelu, schopností i kulturního pozadí, to je to, co z této knihy činí dílo z nejpotřebnějších právě v tyto dny. 
Kniha je jakýmsi souborem blogových příspěvků, které Tomáš denně z misí zasílal, čtete-li je zpětně, je to plné emocí, ačkoliv o emocích Tomáš téměř nehovoří. Ten styl je příjemný, čistý, na nic si nehraje; sdílný, co do obsahu a místy vážně vtipný. Dnes už píšou knížky úplně všichni a z knižního trhu se stává široký, hluboký a špatně přehledný močál… jenže tahle kniha je jiná, protože vám z pohledu vlastní pravdy jen nepopisuje události, nepřikrašluje realitu občanské války, netváří se namachrovaně, že byla při tom. Jen vám ústy autora ukazuje, jak vypadá afghánská realita zevnitř slušně vybaveného sálu nemocnice Lékařů bez hranic okem českého doktora… a nic víc.

Je to jen střípek vaší skládačky představ o Blízkém východě, ale má velkou moc vám ukázat, že jako my žijeme stereotypem Středoevropana se všemi pracovními schůzkami, povinnostmi, nákupy, školou a školkou a televizními či jinak (ne)kulturními večery; tam v Afghánistánu každý den někoho postřelí do hlavy nebo do břicha nebo dojde k nebývale tragické autonehodě – takový je místní stereotyp, jehož je Tomáš Šebek pouze na pár dní součástí a následně se stává nositelem potřebné informace pro nás blahobytné.
Jestliže vám Khaled Hosseini ve svých Lovcích draků ukazuje barevnost a rozmanitosti, historii a duši Afghánistánu, pak tohle je reálný „pohled do útrob“ skutečných Afghánců.
Kolikrát Tomáš otevře břicho místního „zastřeleného“ po několika stranách přestanete počítat. Je však zajímavé, že ačkoliv nevystrčí paty z nemocnice, jakoby skrze otevřená břicha, hrudníky a hlavy svých pacientů dokázal Tomáš nasát i podstatu místní slovesnosti – a to ve chvíli, kdy se vypravěči příběhu stanou někteří z jeho afghánských pacientů. Jakkoliv se mi to na začátku zdálo jako nepříliš dobře zvládnutá póza, později jsem pochopila, že toho bylo třeba, protože vedle událostí a popisu situace se dostala do naší mysli i výrazná blízkovýchodní emoce.

S výborným lékařem pod hlavičkou evidentně skvěle fungující humanitární organizace doslova „poběžíte“ 2x 40denní běh o život jeho pacientů a dostanete se s Tomášem až na hranice… jeho sil! Koupí této knihy podpoříte Lékaře bez hranic, ale navíc určitě objevíte i trochu jinačí pohled na tenhle svět.

text: AMV, foto: archiv